čtvrtek 16. prosince 2010

Proč všechny zmizely


Letošní vánoční výzdoba domů je velice sporá. Nevím,jestli je to tím,že lidi nemaj čas nebo náladu, nebo se stalo to co v naší rodině - vánoční výzdobu nikdo nemůže najít. V té krabici byla i papírová hvězda, bílá s červenou hvězdou uprostřed, která visela v mém okně každý rok o adventu, dokud jsem ještě v domě U Tří koček bydlela. I teď miluju to její uklidňující světlo. Koukám po okolních domech a nikde žádná. Bývaly i modré a takové, jako má jako jediný tenhle dům na Evropské. Teď je ale po všech veta, ale že jich dřív bývalo hodně! Podél Leninky, pak Evropské jsem jich jako dítě napočítala desítky. Prosím, když nějakou uvidíte, napište mi, ať se na vlastní oči přesvědčím,že moje dětství ještě neskončilo...

středa 15. prosince 2010

Když sněží...


...chce se mi všechny vločky pozdravit a poděkovat jim, že dělají naši krajinu ještě krásnější,Blaka i mě ještě šťastnější. Díky každé vločce, která -po vzoru básníků za cenu zániku letěla, aby svět byl aspoň na chvilku nevinně bílý- Díky Karlovi, který to tak dobře vyjádřil a zazpíval -nebuďme ke vločkám neteční, vždyť pro nás v bolestech tají,a by nám v dutině lebeční nezbylo jen, co kde mají.-
Víte, kolik krasavic teď pro mě roztálo na displeji mobilu?

pondělí 13. prosince 2010

Pozvánka na předvánoční zpívání

Existuje nádherná tradice, že se v jednom krásném kostelíku sejdou ti, kteří odmítají vánoční stres a raději si předštědrodenní odpoledne zpříjemní povznášejícím zážitkem. Přijeďte si taky zazpívat koledy do Veliké Vsi.

sobota 11. prosince 2010

Takhle v sobotu odpoledne, když taje napadaný sníh, fouká vítr a pomalu padá tma a já se chystám péct vanilkový rohlíčky, mě napadá, že...

... nevím, jak je to přesně s křesťanskou duchovní podstatou Vánoc, asi mi to ještě tak do hloubky nedošlo. Ale pro mě esencí těchto svátků i adventu je to, že se sejdou přátelé a rodina. Takové chvíle mě naplňují klidem a Vánoci/Vánocemi. A nevadí, že mrzne.

čtvrtek 9. prosince 2010

Vánoce bílé a vysněné

75 % lidí považuje za důležité, aby byly bílé Vánoce, přitom tento jev je velice řídký - za posledních 40 let sněžilo na Štědrý den jen osmkrát. (Nikde vlastně není definováno, co to jsou bílé Vánoce, jestli musí sněžit, nebo stačí, aby sníh ležel na chodnících a ve větvích stromů.) Čím to je? Chceme to, co nemáme? Je to projev lidské tendence idealizovat si dobu minulou, nebo to máme z médií? Každé televizní Vánoce skončí dobře až když začne sněžit. Představte si vánoční příběh v televizi, kde by se Vánoce odehrávaly docela normálně, tedy na blátě. Napadá mě, jestli by tvůrci nebyli obviněni z přílišné realističnosti a pořad by se nesměl vysílat. O Vánocích chceme jen idylky a hotovo.
Dnes vyšel pro nás, vánoční romantiky, velice příznivý článek na Novinkách (odkaz zde). V diskusi se dočtete, že sníh o Vánocích je nějaký standard, ze kterého se v posledních letech vybočilo a letos se počasí umoudří. Je úžasné, jak to spousta lidí řeší. Včetně mě. Asi neznám větší tlak na počasí než je to vánoční. Chudák Prosinec, má pernou a nevděčnou práci.
Jenomže zdá se, že paní Honsová z Meteopressu zapomíná na léty prověřené pranostiky. Vzpomeňme si, jak bylo na svatou Kateřinu. Takže abychom se na Štědrý den nedivili.

středa 8. prosince 2010

O kukačkách a Vánocích

Robert Fulghum mi jistě odpustí, když tady publikuju jednu z jeho kouzelných povídek bez jeho svolení. 
Jak to taky může být s těmi dárky...

Vždycky jsem chtěl hodiny s kukačkou. Mohutnou barokní německou práci s různými vyřezávanými ornamenty a ptáčkem, který jednou za hodinu vyskočí a vykřikuje existenciální komentář o životě. A tak jsem jedny pořídil. Pro mého nejlepšího kamaráda, který je náhodou mojí ženou a bydlí se mnou ve stejném domě. Víte, ono to chodí tak, že se jí stejně většinou moc nelíbí, co jí dám k vánocům, a obvykle to nakonec skončí u mne, a tak jsem si řekl, že už jí rovnou můžu dávat věci, které chci hlavně já, takže až se mi to pak vrátí, můžu být náležitě vděčný. Ženě se dostane pozornosti a já mám dárek. Já vím, že to je vypočítavost, ale je to realistické a praktické. (A netvařte se tak povzneseně, jako by vás něco takového v životě nemohlo napadnout. Nevymýšlejte si. Už tu nějaký ten pátek chodím a vím svoje.)
No prostě jsem chtěl opravdové starožitné hodiny s kukačkou. Jenže takové stojí balík peněz. A v obchodě měli nadměrnou zásobu nových za sníženou cenu, prostě kauf. A tak jsem jedny koupil. Na krabici byla malinkým písmem dvě sdělení, kterých jsem si nevšiml. Jedno bylo „Vyrobeno v Jižní Koreji“. A to druhé „Výrobek je částečně třeba dát dohromady“.
V krabici jsem objevil pět igelitových pytlíků s nejrůznějšími díly. A bavorskou horskou salaš z umělé hmoty, na které bylo napsáno „pravé umělé dřevo“. Úplný vrchol byla plastiková hlava laně, která vypadala jako maminka kolouška Bambiho. Všechno jsem to sestavil, žádná součástka mi, díky bohu, nezbyla, a pověsil to na zeď. Zatáhl jsem za závaží, rozhýbal kyvadlo a pár kroků couvl. Hodiny příjemně tikaly. Ještě nikdy jsem něco takového nezavršil takhle úspěšně. Vždyť ten krám funguje!
Odbila celá hodina. Dvířka se otevřela. Ptáček se neukázal. Ale z hloubi té dírky se ozvalo chraplavě zastřené „ku-kú, ku-kú, ku-kú“. Trojí zakukání? A to má být všechno? Ručičky hodin ukazovaly poledne.
Zíral jsem do hlubin bavorské salaše z napodobeniny dřeva. Támhle je ten pták. Za pomoci sekáčku na led a čínské jídelní tyčinky jsem se pokoušel ptáka vyšťourat. Zdálo se mi, že je uvolněný. Posunul jsem ručičky na třetí hodinu. Hodiny tikaly a pak odbily. Dveře se rozletěly. Ale pták nikde. Z temné salaše se zezadu ozvalo „ku“, ale už žádné „kú“ – dokonce ani „á“.
Uplatnil jsem zásadu  „když se tomu nechce, použijeme násilí“. Uchýlil jsem se ke gumové paličce a ramínku na šaty a ještě jsem s hodinami prudce zatřásl. Posunul jsem čas. Hodiny odbily. Dveře se otevřely. Ticho.
Důkladná prohlídka odhalila tělíčko s pružinou kolem krčku, jak leží na boku. Málokdo zavraždil kukačku z hodin, ale já ano. Úplně jsem si představil vánoce: „Tady máš, drahá, hodiny s kukačkou. Kukačka je mrtvá.“
A taky jsem to tak udělal. Já jí ty hodiny dal. A vyprávěl jsem jí k tomu celý ten příběh. Smála se. Hodiny si nějakou dobu nechala – i s mrtvou kukačkou.
Hodiny i jejich kukačka už jsou z našeho domu dávno pryč. Také mezitím přišlo a odešlo hodně vánočních svátků. Ale celá historka zazní pokaždé, když se v prosinci sejdeme s přáteli. Smějou se. A moje žena se na mne usměje a já se usměju na ni. Připomene mi, že opravdická kukačka v hodinách nebylo to stvoření, co jsem našel uvnitř. Nezapomínám na to.
A co já? Tak já pořád ještě nemám vlastní hodiny s kukačkou. Ale něco mi zůstalo. Vzpomínka na vánoční pozdrav na krabici. Napsali tam „Výrobek je částečně třeba dát dohromady“. Sebrat dohromady to nejlepší, co v nás je, a darovat to. A sejít se dohromady s těmi, které máme rádi, a rozdmýchat radost. Ať jsi kdekoliv, kukačko, hodně štěstí a veselé vánoce.

Robert Fulghum: Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce

Ještě se potěšte milým rozhovorem s autorem Na plovárně (odkaz zde).

úterý 7. prosince 2010

Kvíz - poznáte, kde to je?

Přijímám tipy na místo, kde je okno, odkud do ulice shlíží tento nenápadný, leč opravdický anděl. Nápověda: hledejte na Starém Městě.

Těšte se!


Ze sněhu se stala břečka (ta koncem týdne zase zmrzne), ale advent je na Staromáku v plném proudu a mokro v botách se kompenzuje svařákem. Jsme zahlceni tím, že máme krásné bílé Vánoce, a slovo advent se nám spojuje s představou nějakých dávných zvyků. Advent je ale to, co právě probíhá, doba čtyř nedělí před vánočními svátky, kdy se člověk, křesťan má připravit na příchod Ježíše - advenire znamená latinsky přijít. Přeneste si to na sebe a berte to jako dobu vyhrazenou na těšení se na Vánoce. V dnešní době je v době adventu nejvíc shonu a stresu kvůli dárkům a cukroví a lidi zapomínaj na to, že právě to těšení je mnohdy lepší než to, na co se těšíme. Takže všem přeju šťastné, veselé a radostné těšení.

pondělí 6. prosince 2010

To mokre bile svinstvo pada mi za limec


Naši zemi zasypal sníh, nebo spíš - přikryla ji bílá peřina a my jsme dostali sněhovou nadílku. Takové krásné pozitivní konotace má tahle situace, kdy i pražské centrum je pod sněhem, kdy kolabuje doprava na všech frontách. Když jde o sníh, máme tendenci to poněkud zlehčovat, raději se pousmát. Proč? Sníh má bílou barvu, proto když je vše pod sněhem, je všude více světla, což je v době krátkých dní potřeba. A ačkoli s Betlémem a místem narození Ježíše nemá sníh nic společného, spojujeme si ho s Vánocemi a Vánoce ztělesňují to dobré v nás. Další pozitivum. Ignát Herrmann ve svých fejetonech o Praze 60. a 70. let 19. století vzpomíná na to, že v zimě se i přes Staroměstské náměstí proháněly sáně s rolničkami... Mám pocit, že i tenhle dávný mýtus se v člověku probudí, když začne sněžit - jen ať sněží, abychom slyšeli ty rolničky.


Pamatuju si, že když jsem byla dítě, v Praze sněhu bývalo víc. Dokonce tak, že jsme jezdili na sáňkách po silnicích. Tyhle vpomínky jsou ale hooodně dávné. Většinu let, které si pamatuju, v zimě sníh vydržel v Praze pár dní a pak roztál. V těch letech se i ze sněhu v Praze stal mýtus a že by bylo možné sáňkovat bez zničení sáněk o asfalt nebo sjíždění trávníku - to už tu dlouho nebylo. Pak ale přišla loňská zima, která předčila veškerá očekávání (kromě odporně dlouhé ladovské zimy tuším v roce 2006). A letos? Prý nás čeká to samé. Úžasné je, jak se do pražských ulic vrací zimní sporty - lidi jezdí do práce na běžkách, na rybnících se bruslí a meze, kopečky a kopce se sjíždějí na saních, klouzácích (alias podprdelnících), na bobech, igelitkách nebo krabicích.



Sníh je krásná věc, když sněží, je takové posvátné ticho...
A kdo viděl našeho Blaka radovat se ze sněhu, poznal nový rozměr radosti. Bohužel je to dost nezachytitelné, proto to musíte vidět na vlastní oči. On se totiž střemhlav vrhá za sněhem a končí poprášen jako medvědí tlapička, a i když už má oči i nozdry plné sněhu a vypadá jako něco mezi sumcem a namrzlou vydrou, zase se vymrští do výšky metru a půl, aby zachytil co nejvíc sněhu, který mu házíte. A vůbec vám nevadí, že to posvátné ticho je občas přerušeno štěkáním, protože jste svědky čisté a upřímné poctě sněhu.



Musím se omluvit staroměstskému vánočnímu stromu z Brd, byla jsem k němu příliš skeptická. Sluší mu to nakonec i s těmi divnými trubicemi, ty z dálky vypadají skutečně jako padající sníh nebo hvězdy. Když ale jdete na Staromák v předvečer svatého Mikuláše, sněží a nikde nepráskají petardy, dojem kalí akorát opilí čerti a andělé (i když i tenhle folklór k tomuto večeru patří), klidně by ty roury mohli vypnout. Pod stromem vám ale dojde výhoda slaměných ozdob - nepotřebují žádný motor, tedy nejsou tak akusticky náročné.
Mikulášská procházka po Karlově mostě pokrytém sněhem a v mírné vánici nemá chybu a její zakončení v bistru u Bruncvíka se svařákem a prskavkami a zpěvem je jedna z nejlepších tradic, co znám. Díky za ní.



středa 1. prosince 2010

Usmějte se, sněží!


Romantická sněhová nadílka ve všední den odpoledne s sebou nese nevšední zažitky. Třeba když zkolabuje veškerá pražská doprava. Je úžasné, kolik lidí se najednou sejde takhle na zastávce tramvaje. A kdo zachová v této chvíli humor, vyhrál. Je pravda, že úsměv na rtech zamrzá. A tak radši sedím v hospodě a čekám, kdy se Evropská uvolní...

neděle 28. listopadu 2010

Vánoční koncert

Všechny srdečně zvu na vánoční koncert našeho sboru. Čekají vás nové písně z našeho repertoáru a další novinky. Těším se na vás!

pátek 26. listopadu 2010

Na tu svatú Katerinú

Když Američanům u orloje vysvětluju, že po kraji toho kotouče (spodní sféry) jsou napsána jména, kdo slaví ten den svátek, moc to nechápou. Od tradice katolických světců, kdy každý slaví někdy svátek, se otcové poutníci odstřihli, takže je to pro ně nepochopitelné. (Příště jim to zkusím vysvětlit na svatém Valentýnovi, to by mohli vztřebat :-) My sice slavíme svátky, ale někdy slouží vážně jen jako další důvod se znervóznit s dárky - od původního smyslu svátků jsme se už tedy taky odstřihli, tak můžeme Američanům akorát závidět, že si nemusejí pamatovat vedle narozenin ještě svátky :-)
Nikdo to asi moc nezaregistroval, ale 25. listopad je důležitým svátkem v předadventní době. Je to svátek církevní, a protože se z naší společnosti náboženský aspekt vytratil, jako významný ho nechápeme. Jenže pro naše předky svatá Kateřina Alexandrijská důležitá byla. Její kult rozšířil Otec vlasti, protože na den jejího svátku vyhrál důležitou bitvu - před bojem se k ní modlil. O to víc mě překvapilo, že tahle raně středověká světice, o jejíž existenci se pochybuje, nemá sochu na Karlově mostě...
Lidová tradice praví, že v den svaté Kateřiny se nesmí používat nic, co má kola, protože středověká mučednice byla vplétána do speciálního nástroje sestrojeného z kol. Dokážete si představit, že byste něco takového dodrželi - obzvlášť ve městě a ve všední den? Nemožné. A tak navrhuji, aby se den svaté Kateřiny stal dnem chůze případně městské hromadné dopravy - protože jedete-li autobusem, proporčně na vás vyjde tak 0,2 kola. Zatímco index "kolovosti" při jízdě vlastním vozem je značně vyšší. To by byl svátek! Kateřina by jistě měla radost a pomohla by i nám s nějakou tou bitvou.

Včera jsem šla opět přes Staromák, a stále ještě nebyl strom ozdobený a byl to už třetí den, co tam krasavec z Brd stojí. Už tam ale visely ony prapodivné tyče s běhajícím světýlkem, které mají nahrazovat pocit, že padá sníh nebo hvězdy, ale vy akorát cítíte vliv vtíravé moderní techniky, která se dostala i do technologie vánočních ozdob...
Lidové pranostiky jsou taky zajímavá věc - třeba v případě Kateřiny jsou celkem neúprosné - sníh a mráz je buď na Kateřinu, nebo o Vánocích. To, co se teď odehrává za okny, jednoznačně znamená, že my všichni vánoční romantikové budeme zklamaní. Proto asi potřebujeme ten pocit padajícího sněhu v těch divnejch trubkách, co visí na stromcích nebo dekorují pravý Čechů ráj obchodní dům My.
Ztotožněním biblického ráje s obchoďákem (srov. též sousloví chrám spotřeby) jsem se přesunula na začátek tohohle příspěvku - odstřihli jsme se od náboženské tradice a tato přirovnání nám nepřipadají divná. Udělala jsem tedy takové malé kolečko, čímž jsem porušila slavení svátku svaté Kateřiny, ještě že je už 26. Jen to možná dokazuje, že těch koleček v mé hlavě je nějak víc... 

úterý 23. listopadu 2010

Už taky zdobíte?


Včera jsem šla přes Staromák a cítila jsem se tak nějak divně. Teprve dnes mi došlo proč. Všude už je vánoční výzdoba, u nás v pekárně je stromek od konce října a tady, v centru vánočního dění nic. Ale v noci to přišlo - přivezli ten strom,TEN STROM. Zbourali jsme mariánský sloup, vztyčujeme tu aspoň strom. Ten vánoční. Aby tam aspoň o adventu a Vánocích Mistr Jan nestál sám. Chudák přes přeblyštělou nádheru nevidí na Týnský chrám.
Snad bude radnice střídmější ve vánoční výstroji tohoto symbolu pražských Vánoc, protože minule to bylo až moc. Aspoň k něčemu by mohla být krize dobrá.I když noví zastupitelé se jistě postarají o to, aby lidé přestali mluvit o průšvihu z porodnice a začali spořádaně chválit perlu ze Staromáku.

Nadopujte se informacemi aneb vánoční program PIS

V rámci vlastivědných vycházek pořádá Pražská informační služba i několik tematicky laděných vánočních vycházek a přednášek. Je lepší si opatřit lístek předem, tipuju, že bude velký zájem.

Zde je jejich popis:

1. st. Jak naši předkové slavili Vánoce? Přednáška autorky populární encyklopedie o Vánocích nám připomene, jak probíhá liturgický rok a jaké jsou zvyky a obyčeje adventních a vánočních svátků. POZOR – omezený počet účastníků na 30 osob. Doporučujeme využít předprodeje vycházek.  Začátek přednášky v 16.30 v sále PIS, Arbesovo nám. 4, Praha 5, učebna v přízemí. Cena 70/50 Kč. PhDr. Valburga Vavřinová, Ph.D.
Adventní rozjímání u Pražského Jezulátka. S výkladem o historii a umělecké výzdobě kostela P. Marie Vítězné a světově proslulé sošce. Začátek akce ve 14.00 před vchodem do kostela v Karmelitské ulici (stanice tram. č. 12, 20, 22 „Hellichova“). Cena 70/50 Kč. Eva Sokolová.
20. po. Vánoční atmosféra Vlašské čtvrti na Malé Straně s prohlídkou bývalého Vlašského špitálu. POZOR - omezený počet účastníků na 50 osob. Doporučujeme využít předprodeje vycházek. Začátek akce v 15.00 před vchodem do Italského kulturního střediska, Šporkova 14, Praha 1 – Malá Strana. Cena 70/50 Kč. Milada Racková.
25. so. Tradiční vánoční procházka areálem Pražského hradu. Začátek akce ve 14.00 u sochy T. G. Masaryka na Hradčanském náměstí. Cena 70/50 Kč. Alexandra Škrlandová.
26. ne. Vánoční Hradčany a Nový svět. Dozvíte se kde jsou nejkrásnější pražské jesličky, kde bydlel Karel Hašler, kde byl smutně proslulý „Hradčanský domeček“ a další zajímavosti. Začátek akce  ve 14.00 na stanici tram. č.  22, 25 „Pohořelec“. Cena 70/50 Kč. Eva Sokolová.
31. pá. Pražská strašidla  na Hradčanech a Malé Straně. Tradiční silvestrovská vycházka s povídáním o tajemných bytostech, které se podle pověstí zabydlely v  hradčanských a malostranských ulicích. Začátek akce v 16.00 u  pomníku hvězdářů na Pohořelci (tram. č. 22). Cena 70/50 Kč. Monika Koblihová, Pavla Bartásková.
Pražská strašidla na Starém Městě. Tradiční silvestrovská vycházka s vyprávěním o pražských legendách a tajemných bytostech staroměstských ulic a uliček. Začátek akce v 17.00 na Ovocném trhu před vchodem do Stavovského divadla, Praha 1 – Staré Město. Cena 70/50 Kč. Ing. Bohumil Kocourek.
1.1. 2011 so. Tradiční výstup na Petřín. Pěší procházka na petřínský vrch spojená s povídáním o zajímavostech této pražské dominanty. Začátek akce ve 14.00 u dolní stanice lanové dráhy na Újezdě (stanice tram. č. 6, 9, 12, 20, 22 „Újezd“). Cena  70/50 Kč. Ing. Bohumil Kocourek
Celý program na listopad a prosinec je zde

Třeba se na některé z nich potkáme.

pondělí 22. listopadu 2010

středa 17. listopadu 2010

Vzpomínkou pocta se vzdává...

...Loučím se a něco však tam zůstalo z těch našich dnů, já teď vím, věrný zůstanu....
Poslední dny se odehrává pár významných výročí, které nemají nic moc společného s Vánocemi, ale přesto dotvářejí celkový obraz tohoto listopadového času.
Včera by se byl dožil dvou set let všemi dnes opěvovaný, leč vlastními současníky nepochopený Hynek (Ignaz) Mácha. Je to osud, že se dožil akorát jedné osminy let tohoto jubilea. A kdo ví, kdyby žil déle, možná my ho teď neslavíme. Třeba by se zpronevěřil své revoluční tvorbě, kterou předvedl v Máji, a měli bychom ho za básníka, který v mládí trochu ujížděl na romantismu, ale pak se vrátil k dobovým vkusem podporovanému buditelskému básnictví. Literatura i národ potřebuje geroje. V některé době víc, někdy zase míň. Pro Lori, která měla před svatbou, byla smrt jejího snoubence tragická, když v den plánované svatby byl jeho pohřeb. Pro národ to bylo přesně to, co potřeboval - trochu tajemný básník, který zemřel mlád a jeho dílo, zvlášť to, za kterým si stál tak, že ho vydal na vlastní náklady (zkuste si to představit v dnešní době), bylo současníky zavrženo pro nemorálnost tématu a neklasičnost formy. Kolikrát v životě jste četli Máj? Možná se vzpomínkou pocta vzdává...
Ke hrobu Máchy na Vyšehradě mířili z Albertova studenti před 21 lety. Aby vzpomněli nejen na básníka samotného, ale na protinacistický odboj, jehož součástí bylo přenesení jeho ostatků ze Sudet na Vyšehrad. Vzpomínky jsou, jak vidíme, hybnou silou dějin.
Událost 50 let stará, kvůli (nebo díky?) níž je 17. listopad mezinárodním dnem studentstva. Všechno začalo 28. října 1939 - v okupovaném Československu se vzpomínalo na vznik republiky. Jak už to bývá v těžkých situacích - vzpomínkový akt se změnil v demonstraci odporu proti nacistické okupaci, projev sounáležitosti a boje za svobodu. Češi potřebujou nějakou vnější negativní sílu, která vzbudí tu sílu dobrou, lidskou, která je uvnitř každého, aby se semkli a projevili svou vůli a onu sílu, která se zakládá na svobodě člověka.... Demonstrace byla rozehnána, jeden člověk zabit a jeden smrtelně zraněn. Až pojedete kolem hlavního nádraží, konkrétně kolem Opletalovy ulice, vzpomeňte si na něj. Jeho pohřeb 15. listopadu vyvolal další projevy nesouhlasu. A 17. listopadu pak gestapo tvrhlo do Hlávkovy koleje, pozatýkalo 1200 studentů, poslalo je do koncentráku, 9 bylo bez soudu popraveno, české vysoké školy byly uzavřeny a ještě během války byl tento den prohlášen mezinárodním dnem studentstva.... To už asi všichni vědí, nicméně okapávání je matka moudrosti, jak by řekl pan Kaplan.
Nenásilná demonstrace na Národní rozhýbala události až k tomu, že nedemokratický režim padl. Strašně mě mrzí, že jsem to nezažila jako starší, protože ta atmosféra musela být úžasná. Demonstrací na Václaváku i na Letný jsem ale se účastnila - jako čtyřletý škvrně. A jsem hrdá na to, že jsem u toho byla. Mami a tati - díky! Teď budu moct svým vnoučatům vyprávět, jak jsem seděla tátovi na ramenou a zvonila klíčema a s nadšením, ale bez nejmenšího tušení, co to znamená, jsem skandovala Jakeše do koše a Masaryka na stovku. Má to zajímavý rytmus. Zvlášť když to huláká dvě stě tisíc lidí.
Jsem šťastná, že máme svobodu - sakra, od včerejška tahle věta napsaná s velkým S nabývá jiných významů, to bych rozhodně napsat nemohla. Můžeme cestovat, máme se moc dobře a já jdu s hrdostí a vděčností na balkón vyvěsit vlajky.

pátek 12. listopadu 2010

Martin přijel na mezku

Dnešní den je prvním z těch, kdy už opravdu přichází zima. Alespoň podle tradice. Dneska nám měl spadnout z nebe první sníh alias bílý kůň. A nespadl, přestože zima byla pořádná. Na svatého Martina v době globálního oteplení totiž padají z nebe jiné věci. Třeba Svatomartinské víno - naše obdoba mladého francouzského vína Božolé (pardon, vypisovat celé to slovo po francouzsku by mi zabralo víc času než to, co je v téhle závorce). Víno je mladé, svěží, chemicky neupravované a musí se rychle vypít - ha, to zavání velkou party. A taky že jo - všude se mohutně slaví, magistrát slavnostně ukončil kontroverzní opravu Karlova mostu a při té příležistosti uspořádal svatomartinský trh, kde prováděl osvětu o svatomartinské tradici. Oživovat tradice umíme, obzvlášť pokud jde o nějaké slavení spojené s alkoholem. Svatomartinské víno je čupr značka, která vydělává, víno se rychle a výhodně prodá, proto ho vinaři vyrábějí dostatek, přestože byla letos poloviční úroda. A tak bude dobré víno z roku 2010 vzácnější, o to víc v Praze, protože je jasné, že co sa dá Pražákům, to už sa na Moravě nedá pít vůbec. Loni vznikla nesmělá konkurence Svatomartinskému vínu v podobě piva. Pivovar Matuška uvařil speciál Svatomartinské pivo jako alternativu k tradiční huse (jako by normální pivo nestačilo). Letos jeden z malých pivovarů atakoval přímo posvátnou surovinu. Z odrůdy modrého portugalu uvařil Zámecký pivovar v Zábřehu v Ostravě 11% pivní speciál Z VÍNA. Tak vám nevím, až začnou vinaři vyrábět víno ze sladu, vody a chmele, tak se asi nebudu divit.
Má to ještě jednu rovinu - svatý Martin z Tours je patronem vína. To svatý Václav taky - není to náhoda, za vším hledejte symboliku z Bible. Václav se ale postupně stal taky patronem pivovarníků (co by to taky bylo za českého patrona, aby nepodporoval pivo), a tak si Češi chtějí přizpůsobit i Martina a naučit ho pivařství, proto mu kradou hrozny...  (no dobře, konec výmyslů, marketingový tah je svatomartinské pivo asi stejně jako pivo pro dámy na Valentýna. Kdo mi proboha ale vysvětlí pivo Svatomatějovské?)
Znáte ten malý kostelík svatého Martina ve zdi? Tak právě tam byla v roce 1414 poprvé Mistrem Jakoubkem ze Stříbra podávána při mši svátost oltářní pod obojí způsobou (jeden z požadavků husitů), tedy chléb i víno i pro běžné věřící... už už jsem v tom zase chtěla vidět nějakou paralelu, ale omyl, věřícím tam tehdy poprvé byla podávána Kristova krev. No - nic to ale nemění na tom, že ten kostelík mezi Perštýnem a Platýzem je kouzelnej.
Oslavy svátku sv. Martina jsou spojeny s velkým debužírováním - pokud jste se do prasknutí peřejedli husou, neoslavili jste Martina důstojně - alespoň tak to na mě v současné době působí. Ono slavení jídlem má historickou spojitost s obdobím postu, které původně předcházelo Vánocům. V dnešní době z toho zbyl už jen fakt, že na Štědrý den se jí ryba - postní jídlo. Takže svatomartinské oslavy byly zároveň jakýmsi masopustem. Svátek připadal na dobu hlavního tahu hus, proto padaly z nebe dříve kromě sněhu i husy, které se staly tradičním pokrmem pro tyto dny. V Malé encyklopedii Vánoc od Valburgy Vavřincové jsem se dočetla, že ve středověku se na Martina pořádaly slavnostní průvody, které měly obzvlášť rády děti - chodily tam s pestrobarevnými lampiony a lucernami. Dnes jsem taky potkala pár dětí s lampiony. Akorát místo svíček jim na cestu blikala červená dioda. Nojo, časy se mění a nějak se ta moderní civilizace a přehnaná úzkost maminek projevit musí.
Teď jsem si přečetla tenhle výplod a přemýšlím nad tím, jestli náhodou Martin dnes nepřijel na oslu. Zdá se, že ke mně jo.

P.S. Pokud vás cokoli k mým výmyslům napadne, nepište mi to do e-mailů, ale sem, od čeho jsou komentáře :-)



 

pondělí 8. listopadu 2010

Vůně skořice


Nebylo to ani nijak úmyslné, že jsem si dneska koupila letos první ozdobu na stromeček (takové jsem tady ještě neviděla – hvězdičky z březové kůry, co budou na stromečku dobře hořet) a zároveň jsem dnes upekla cosi (čímž jsem se pokusila napravit nepovedenou buchtu ze včerejška), co nápadně voní Vánocemi. Možná to dělá i to sychravé počasí a brzká tma, že člověk podvědomě směřuje k určitému momentu – vlastně ne k momentu, k období, kdy je venku ticho, bílo a zima a doma je teplo, světlo a pohoda. Nemají takhle vypadat ideální Vánoce? Pohodu štědrovečerního večera si přeneste na sebe sama a máte to. Vánoce jsou stav mysli.
Jak je možné, že dnešní společnost tohle vůbec nepodporuje, ba co víc, jde proti tomu? Jakto, že dřív byly Vánoce klidné, ladovské a ničím nerušené (v rámci kritizování současné doby se to hodí říct, i když to je taky jen výmysl, který známe z literatury) a dnes nás bombardují reklamy a obchoďáky až tak, že kupujeme nesmysly lidem, kteří je vůbec nechtějí, jenom proto, aby bylo něco pod stromečkem? V supermarketech jsou kolekce už od začátku září, koledy nám tam začnou vyhrávat snad až v prosinci, ale ani ta mohutná výzdoba na ulicích, blikající stromečky ani santaklausové člověku nenavodí tu náladu, o které se všude jen mluví a píše. Je nám často úzko ještě o to víc, že to cítit máme, ale necítíme…
Zbožňuju Vánoce, a ať si každý říká, co chce – že jsou komerční a vůbec neodpovídají tomu ideálu a další kecy v kleci, každý má Vánoce takové, jaké si je udělá sám. Já jsem se rozhodla, že si letošní Vánoce užiju. A pocity jsou prý nakažlivé, tak chci ten svůj dobrý předvánoční poslat dál. Kéž by se mi to podařilo.
Stejně jako Vánoce zbožňuju město, kde žiju. Vánoce v Praze mají své kouzlo (i když někdy ho musí člověk hledat velmi pracně), a tak je tento blog i o naší stověžaté hlavě státu (aby nedošlo k mýlce – jde o překlad latinského nápisu Praga caput rei publicae, Praha, hlava státu, který doplňuje pražský znak).
Teď bych asi měla napsat, co se na tomhle blogu objeví. Jenže já nevím přesně. Něco o adventu, tradicích, něco o staropražských Vánocích, něco o cukroví, něco o koledách, taky něco o pražských ulicích, domech, kostelích nebo taky něco o mým psovi a co dalšího mě napadne.
Teď mi nezbývá než vám doporučit, abyste taky někdy v rychlosti upekli nepovedenou buchtu a pak ji v klidu zakomponovali do speciální předvánoční žemlovky vůně ryze vánoční, a tak se začali těšit na Vánoce.