Vzpomínkou pocta se vzdává...

...Loučím se a něco však tam zůstalo z těch našich dnů, já teď vím, věrný zůstanu....
Poslední dny se odehrává pár významných výročí, které nemají nic moc společného s Vánocemi, ale přesto dotvářejí celkový obraz tohoto listopadového času.
Včera by se byl dožil dvou set let všemi dnes opěvovaný, leč vlastními současníky nepochopený Hynek (Ignaz) Mácha. Je to osud, že se dožil akorát jedné osminy let tohoto jubilea. A kdo ví, kdyby žil déle, možná my ho teď neslavíme. Třeba by se zpronevěřil své revoluční tvorbě, kterou předvedl v Máji, a měli bychom ho za básníka, který v mládí trochu ujížděl na romantismu, ale pak se vrátil k dobovým vkusem podporovanému buditelskému básnictví. Literatura i národ potřebuje geroje. V některé době víc, někdy zase míň. Pro Lori, která měla před svatbou, byla smrt jejího snoubence tragická, když v den plánované svatby byl jeho pohřeb. Pro národ to bylo přesně to, co potřeboval - trochu tajemný básník, který zemřel mlád a jeho dílo, zvlášť to, za kterým si stál tak, že ho vydal na vlastní náklady (zkuste si to představit v dnešní době), bylo současníky zavrženo pro nemorálnost tématu a neklasičnost formy. Kolikrát v životě jste četli Máj? Možná se vzpomínkou pocta vzdává...
Ke hrobu Máchy na Vyšehradě mířili z Albertova studenti před 21 lety. Aby vzpomněli nejen na básníka samotného, ale na protinacistický odboj, jehož součástí bylo přenesení jeho ostatků ze Sudet na Vyšehrad. Vzpomínky jsou, jak vidíme, hybnou silou dějin.
Událost 50 let stará, kvůli (nebo díky?) níž je 17. listopad mezinárodním dnem studentstva. Všechno začalo 28. října 1939 - v okupovaném Československu se vzpomínalo na vznik republiky. Jak už to bývá v těžkých situacích - vzpomínkový akt se změnil v demonstraci odporu proti nacistické okupaci, projev sounáležitosti a boje za svobodu. Češi potřebujou nějakou vnější negativní sílu, která vzbudí tu sílu dobrou, lidskou, která je uvnitř každého, aby se semkli a projevili svou vůli a onu sílu, která se zakládá na svobodě člověka.... Demonstrace byla rozehnána, jeden člověk zabit a jeden smrtelně zraněn. Až pojedete kolem hlavního nádraží, konkrétně kolem Opletalovy ulice, vzpomeňte si na něj. Jeho pohřeb 15. listopadu vyvolal další projevy nesouhlasu. A 17. listopadu pak gestapo tvrhlo do Hlávkovy koleje, pozatýkalo 1200 studentů, poslalo je do koncentráku, 9 bylo bez soudu popraveno, české vysoké školy byly uzavřeny a ještě během války byl tento den prohlášen mezinárodním dnem studentstva.... To už asi všichni vědí, nicméně okapávání je matka moudrosti, jak by řekl pan Kaplan.
Nenásilná demonstrace na Národní rozhýbala události až k tomu, že nedemokratický režim padl. Strašně mě mrzí, že jsem to nezažila jako starší, protože ta atmosféra musela být úžasná. Demonstrací na Václaváku i na Letný jsem ale se účastnila - jako čtyřletý škvrně. A jsem hrdá na to, že jsem u toho byla. Mami a tati - díky! Teď budu moct svým vnoučatům vyprávět, jak jsem seděla tátovi na ramenou a zvonila klíčema a s nadšením, ale bez nejmenšího tušení, co to znamená, jsem skandovala Jakeše do koše a Masaryka na stovku. Má to zajímavý rytmus. Zvlášť když to huláká dvě stě tisíc lidí.
Jsem šťastná, že máme svobodu - sakra, od včerejška tahle věta napsaná s velkým S nabývá jiných významů, to bych rozhodně napsat nemohla. Můžeme cestovat, máme se moc dobře a já jdu s hrdostí a vděčností na balkón vyvěsit vlajky.