Ráno jsem se vzbudila a hned mi bylo jasné, že dnešní den přinese něco nového, nebo bude minimálně zajímavý. Co jiného by vás taky napadlo, když to nebe, které vidíte z okna za větrem rozkmitanými větvemi, je doslova něčím těhotné. A taky že jo - začal padat sníh. Byla to ale jenom demoverze, která nestihla zažehnout plamínek vánoční nálady. Vcelku okamžitě vločky roztály a celý den pršelo, tedy alespoň po tu dobu, co jsem byla v práci. Turisti počasí taky moc neocenili, zmokli jsme durchundurch a těžko hledat na toto počasí nějaké lepší vybavení než prostě zůstat doma. Od té doby čtu na internetu, jak sníh zasypal Česko, jak stojí dálnice a sněžení komplikuje dopravu. A v Praze zase nic.
S vidinou volného odpoledne jsem s chutí nastoupila do wi-fi tramvaje, krásné a pohodlné "kotastry" a těšila se, že si koupím po celém dni něco k snědku.
Přemýšlejíc o tom, co jsem právě četla v knize Mariusze Szczygiela Udělej si ráj v kapitole o parašutistech a atentátu na Heydricha aneb jak je těžké být pro Čechy hrdinou - vstoupila jsem do supermarketu. Vždycky se snažím všechno co nejrychleji naházet do košíku a vypadnout odtamtud, aby mě z toho vánočního nákupního šílenství netrefil šlak.
"... Ale to si nejdřív musíte ten Blesk koupit, pane!" zněla mile, ale rázně odpověď na otázku, kterou jsem neslyšela. Starší pán stál v oddělení pečiva bezradně a zklamaně, protože si přišel pro avizovanou čepici zadarmo. Pršet už dávno přestalo, tak to asi nebyla akutní nouze, která ho pro pokrývku hlavy přivedla. Že by to byl jeden z dědů, kteří ve volném čase objíždějí všechny slevové akce? Možná měla čepice pod stromečkem potěšit jeho vnuka či pravnuka.
A zatímco nám všem nakupujícím přála Billa šťastné a cenově výhodné nejkrásnější svátky roku, já jsem rychle sázela do košíku potřebné věci, cena necena, hlavně rychle. Procházejíc oddělení konzerv už asi potřetí, když jsem zoufale hledala rajský protlak, zaslechla jsem: "Samozřejmě, taková akce probíhá, ale u pokladny musíte předložit ten kupon z Blesku." Zase ten samý pán, stále prázdný košík v ruce, jen jiný člen personálu. Rozložitý muž ve středním věku, od pohledu dobrák. Nemohl se pána zbavit, vlastně to vypadalo, že ani nechtěl. Vysvětloval mu všechno pořád dokola a ještě dlouho, i když jsem se vracela pro sýr a pak pro kefír. To už ale stáli u oddělení cukrů. Tam setrvali ještě dlouho a mně se tolik zalíbila ta scéna, že jsem kolem prošla ještě několikrát. Vtom jsem spatřila nápis "zlevněné zboží" a rázem se ve mně probudila pravá Češka. Můžu mít něco LEVNĚJŠÍ! Ovlivněna knihou o české povaze s chutí házím do košíku cosi, čehož jméno je z větší části překryto nálepkou -50 %, přesto lze přečíst nápis "Švejk".
Všechno nějak podezřele pasuje dohromady.
Ten pán bez čepice a s prázdným košíkem stojí patrně ještě teď u oddělení cukrů a kroutí hlavou, místo toho, aby si koupil Blesk s přílohou, kde najde onen kupón, slevový voucher nebo jak se podobným vábničkám na Čechy říká, a já sedím u počítače, v žaludku neidentifikovatelnou hmotu Švejkova salátu (na jehož víčku stojí "KVALITA BEZ KOMPROMISŮ") a dochází mi, že pro Čechy je hrdinstvím toto: hlavně koupit vše co nejlevněji, pokud možno zadarmo.
Stydím se.
V tomhle příběhu ale vystupuje člověk, který je hrdinou pro mě. Je to onen prodavač, který s trpělivostí profesora Parkhilla jedná s pánem, jehož už i já bych poslala do oněch míst.
Obdivuji prodavače, obzvlášť před Vánoci.
S vidinou volného odpoledne jsem s chutí nastoupila do wi-fi tramvaje, krásné a pohodlné "kotastry" a těšila se, že si koupím po celém dni něco k snědku.
Přemýšlejíc o tom, co jsem právě četla v knize Mariusze Szczygiela Udělej si ráj v kapitole o parašutistech a atentátu na Heydricha aneb jak je těžké být pro Čechy hrdinou - vstoupila jsem do supermarketu. Vždycky se snažím všechno co nejrychleji naházet do košíku a vypadnout odtamtud, aby mě z toho vánočního nákupního šílenství netrefil šlak.
"... Ale to si nejdřív musíte ten Blesk koupit, pane!" zněla mile, ale rázně odpověď na otázku, kterou jsem neslyšela. Starší pán stál v oddělení pečiva bezradně a zklamaně, protože si přišel pro avizovanou čepici zadarmo. Pršet už dávno přestalo, tak to asi nebyla akutní nouze, která ho pro pokrývku hlavy přivedla. Že by to byl jeden z dědů, kteří ve volném čase objíždějí všechny slevové akce? Možná měla čepice pod stromečkem potěšit jeho vnuka či pravnuka.
A zatímco nám všem nakupujícím přála Billa šťastné a cenově výhodné nejkrásnější svátky roku, já jsem rychle sázela do košíku potřebné věci, cena necena, hlavně rychle. Procházejíc oddělení konzerv už asi potřetí, když jsem zoufale hledala rajský protlak, zaslechla jsem: "Samozřejmě, taková akce probíhá, ale u pokladny musíte předložit ten kupon z Blesku." Zase ten samý pán, stále prázdný košík v ruce, jen jiný člen personálu. Rozložitý muž ve středním věku, od pohledu dobrák. Nemohl se pána zbavit, vlastně to vypadalo, že ani nechtěl. Vysvětloval mu všechno pořád dokola a ještě dlouho, i když jsem se vracela pro sýr a pak pro kefír. To už ale stáli u oddělení cukrů. Tam setrvali ještě dlouho a mně se tolik zalíbila ta scéna, že jsem kolem prošla ještě několikrát. Vtom jsem spatřila nápis "zlevněné zboží" a rázem se ve mně probudila pravá Češka. Můžu mít něco LEVNĚJŠÍ! Ovlivněna knihou o české povaze s chutí házím do košíku cosi, čehož jméno je z větší části překryto nálepkou -50 %, přesto lze přečíst nápis "Švejk".
Všechno nějak podezřele pasuje dohromady.
Ten pán bez čepice a s prázdným košíkem stojí patrně ještě teď u oddělení cukrů a kroutí hlavou, místo toho, aby si koupil Blesk s přílohou, kde najde onen kupón, slevový voucher nebo jak se podobným vábničkám na Čechy říká, a já sedím u počítače, v žaludku neidentifikovatelnou hmotu Švejkova salátu (na jehož víčku stojí "KVALITA BEZ KOMPROMISŮ") a dochází mi, že pro Čechy je hrdinstvím toto: hlavně koupit vše co nejlevněji, pokud možno zadarmo.
Stydím se.
V tomhle příběhu ale vystupuje člověk, který je hrdinou pro mě. Je to onen prodavač, který s trpělivostí profesora Parkhilla jedná s pánem, jehož už i já bych poslala do oněch míst.
Obdivuji prodavače, obzvlášť před Vánoci.
