Proč všechny zmizely

Letošní vánoční výzdoba domů je velice sporá. Nevím,jestli je to tím,že lidi nemaj čas nebo náladu, nebo se stalo to co v naší rodině - vánoční výzdobu nikdo nemůže najít. V té krabici byla i papírová hvězda, bílá s červenou hvězdou uprostřed, která visela v mém okně každý rok o adventu, dokud jsem ještě v domě U Tří koček bydlela. I teď miluju to její uklidňující světlo. Koukám po okolních domech a nikde žádná. Bývaly i modré a takové, jako má jako jediný tenhle dům na Evropské. Teď je ale po všech veta, ale že jich dřív bývalo hodně! Podél Leninky, pak Evropské jsem jich jako dítě napočítala desítky. Prosím, když nějakou uvidíte, napište mi, ať se na vlastní oči přesvědčím,že moje dětství ještě neskončilo...

Když sněží...

...chce se mi všechny vločky pozdravit a poděkovat jim, že dělají naši krajinu ještě krásnější,Blaka i mě ještě šťastnější. Díky každé vločce, která -po vzoru básníků za cenu zániku letěla, aby svět byl aspoň na chvilku nevinně bílý- Díky Karlovi, který to tak dobře vyjádřil a zazpíval -nebuďme ke vločkám neteční, vždyť pro nás v bolestech tají,a by nám v dutině lebeční nezbylo jen, co kde mají.-
Víte, kolik krasavic teď pro mě roztálo na displeji mobilu?

Pozvánka na předvánoční zpívání

Existuje nádherná tradice, že se v jednom krásném kostelíku sejdou ti, kteří odmítají vánoční stres a raději si předštědrodenní odpoledne zpříjemní povznášejícím zážitkem. Přijeďte si taky zazpívat koledy do Veliké Vsi.

Takhle v sobotu odpoledne, když taje napadaný sníh, fouká vítr a pomalu padá tma a já se chystám péct vanilkový rohlíčky, mě napadá, že...

... nevím, jak je to přesně s křesťanskou duchovní podstatou Vánoc, asi mi to ještě tak do hloubky nedošlo. Ale pro mě esencí těchto svátků i adventu je to, že se sejdou přátelé a rodina. Takové chvíle mě naplňují klidem a Vánoci/Vánocemi. A nevadí, že mrzne.

Vánoce bílé a vysněné

75 % lidí považuje za důležité, aby byly bílé Vánoce, přitom tento jev je velice řídký - za posledních 40 let sněžilo na Štědrý den jen osmkrát. (Nikde vlastně není definováno, co to jsou bílé Vánoce, jestli musí sněžit, nebo stačí, aby sníh ležel na chodnících a ve větvích stromů.) Čím to je? Chceme to, co nemáme? Je to projev lidské tendence idealizovat si dobu minulou, nebo to máme z médií? Každé televizní Vánoce skončí dobře až když začne sněžit. Představte si vánoční příběh v televizi, kde by se Vánoce odehrávaly docela normálně, tedy na blátě. Napadá mě, jestli by tvůrci nebyli obviněni z přílišné realističnosti a pořad by se nesměl vysílat. O Vánocích chceme jen idylky a hotovo.
Dnes vyšel pro nás, vánoční romantiky, velice příznivý článek na Novinkách (odkaz zde). V diskusi se dočtete, že sníh o Vánocích je nějaký standard, ze kterého se v posledních letech vybočilo a letos se počasí umoudří. Je úžasné, jak to spousta lidí řeší. Včetně mě. Asi neznám větší tlak na počasí než je to vánoční. Chudák Prosinec, má pernou a nevděčnou práci.
Jenomže zdá se, že paní Honsová z Meteopressu zapomíná na léty prověřené pranostiky. Vzpomeňme si, jak bylo na svatou Kateřinu. Takže abychom se na Štědrý den nedivili.

O kukačkách a Vánocích

Robert Fulghum mi jistě odpustí, když tady publikuju jednu z jeho kouzelných povídek bez jeho svolení. 

Jak to taky může být s těmi dárky...

Vždycky jsem chtěl hodiny s kukačkou. Mohutnou barokní německou práci s různými vyřezávanými ornamenty a ptáčkem, který jednou za hodinu vyskočí a vykřikuje existenciální komentář o životě. A tak jsem jedny pořídil. Pro mého nejlepšího kamaráda, který je náhodou mojí ženou a bydlí se mnou ve stejném domě. Víte, ono to chodí tak, že se jí stejně většinou moc nelíbí, co jí dám k vánocům, a obvykle to nakonec skončí u mne, a tak jsem si řekl, že už jí rovnou můžu dávat věci, které chci hlavně já, takže až se mi to pak vrátí, můžu být náležitě vděčný. Ženě se dostane pozornosti a já mám dárek. Já vím, že to je vypočítavost, ale je to realistické a praktické. (A netvařte se tak povzneseně, jako by vás něco takového v životě nemohlo napadnout. Nevymýšlejte si. Už tu nějaký ten pátek chodím a vím svoje.)

No prostě jsem chtěl opravdové starožitné hodiny s kukačkou. Jenže takové stojí balík peněz. A v obchodě měli nadměrnou zásobu nových za sníženou cenu, prostě kauf. A tak jsem jedny koupil. Na krabici byla malinkým písmem dvě sdělení, kterých jsem si nevšiml. Jedno bylo „Vyrobeno v Jižní Koreji“. A to druhé „Výrobek je částečně třeba dát dohromady“.

V krabici jsem objevil pět igelitových pytlíků s nejrůznějšími díly. A bavorskou horskou salaš z umělé hmoty, na které bylo napsáno „pravé umělé dřevo“. Úplný vrchol byla plastiková hlava laně, která vypadala jako maminka kolouška Bambiho. Všechno jsem to sestavil, žádná součástka mi, díky bohu, nezbyla, a pověsil to na zeď. Zatáhl jsem za závaží, rozhýbal kyvadlo a pár kroků couvl. Hodiny příjemně tikaly. Ještě nikdy jsem něco takového nezavršil takhle úspěšně. Vždyť ten krám funguje!

Odbila celá hodina. Dvířka se otevřela. Ptáček se neukázal. Ale z hloubi té dírky se ozvalo chraplavě zastřené „ku-kú, ku-kú, ku-kú“. Trojí zakukání? A to má být všechno? Ručičky hodin ukazovaly poledne.

Zíral jsem do hlubin bavorské salaše z napodobeniny dřeva. Támhle je ten pták. Za pomoci sekáčku na led a čínské jídelní tyčinky jsem se pokoušel ptáka vyšťourat. Zdálo se mi, že je uvolněný. Posunul jsem ručičky na třetí hodinu. Hodiny tikaly a pak odbily. Dveře se rozletěly. Ale pták nikde. Z temné salaše se zezadu ozvalo „ku“, ale už žádné „kú“ – dokonce ani „á“.

Uplatnil jsem zásadu  „když se tomu nechce, použijeme násilí“. Uchýlil jsem se ke gumové paličce a ramínku na šaty a ještě jsem s hodinami prudce zatřásl. Posunul jsem čas. Hodiny odbily. Dveře se otevřely. Ticho.

Důkladná prohlídka odhalila tělíčko s pružinou kolem krčku, jak leží na boku. Málokdo zavraždil kukačku z hodin, ale já ano. Úplně jsem si představil vánoce: „Tady máš, drahá, hodiny s kukačkou. Kukačka je mrtvá.“

A taky jsem to tak udělal. Já jí ty hodiny dal. A vyprávěl jsem jí k tomu celý ten příběh. Smála se. Hodiny si nějakou dobu nechala – i s mrtvou kukačkou.

Hodiny i jejich kukačka už jsou z našeho domu dávno pryč. Také mezitím přišlo a odešlo hodně vánočních svátků. Ale celá historka zazní pokaždé, když se v prosinci sejdeme s přáteli. Smějou se. A moje žena se na mne usměje a já se usměju na ni. Připomene mi, že opravdická kukačka v hodinách nebylo to stvoření, co jsem našel uvnitř. Nezapomínám na to.

A co já? Tak já pořád ještě nemám vlastní hodiny s kukačkou. Ale něco mi zůstalo. Vzpomínka na vánoční pozdrav na krabici. Napsali tam „Výrobek je částečně třeba dát dohromady“. Sebrat dohromady to nejlepší, co v nás je, a darovat to. A sejít se dohromady s těmi, které máme rádi, a rozdmýchat radost. Ať jsi kdekoliv, kukačko, hodně štěstí a veselé vánoce.

Robert Fulghum: Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce

Ještě se potěšte milým rozhovorem s autorem Na plovárně (odkaz zde).

Kvíz - poznáte, kde to je?

Přijímám tipy na místo, kde je okno, odkud do ulice shlíží tento nenápadný, leč opravdický anděl. Nápověda: hledejte na Starém Městě.

Těšte se!

Ze sněhu se stala břečka (ta koncem týdne zase zmrzne), ale advent je na Staromáku v plném proudu a mokro v botách se kompenzuje svařákem. Jsme zahlceni tím, že máme krásné bílé Vánoce, a slovo advent se nám spojuje s představou nějakých dávných zvyků. Advent je ale to, co právě probíhá, doba čtyř nedělí před vánočními svátky, kdy se člověk, křesťan má připravit na příchod Ježíše - advenire znamená latinsky přijít. Přeneste si to na sebe a berte to jako dobu vyhrazenou na těšení se na Vánoce. V dnešní době je v době adventu nejvíc shonu a stresu kvůli dárkům a cukroví a lidi zapomínaj na to, že právě to těšení je mnohdy lepší než to, na co se těšíme. Takže všem přeju šťastné, veselé a radostné těšení.

To mokre bile svinstvo pada mi za limec

Naši zemi zasypal sníh, nebo spíš - přikryla ji bílá peřina a my jsme dostali sněhovou nadílku. Takové krásné pozitivní konotace má tahle situace, kdy i pražské centrum je pod sněhem, kdy kolabuje doprava na všech frontách. Když jde o sníh, máme tendenci to poněkud zlehčovat, raději se pousmát. Proč? Sníh má bílou barvu, proto když je vše pod sněhem, je všude více světla, což je v době krátkých dní potřeba. A ačkoli s Betlémem a místem narození Ježíše nemá sníh nic společného, spojujeme si ho s Vánocemi a Vánoce ztělesňují to dobré v nás. Další pozitivum. Ignát Herrmann ve svých fejetonech o Praze 60. a 70. let 19. století vzpomíná na to, že v zimě se i přes Staroměstské náměstí proháněly sáně s rolničkami... Mám pocit, že i tenhle dávný mýtus se v člověku probudí, když začne sněžit - jen ať sněží, abychom slyšeli ty rolničky.

Pamatuju si, že když jsem byla dítě, v Praze sněhu bývalo víc. Dokonce tak, že jsme jezdili na sáňkách po silnicích. Tyhle vpomínky jsou ale hooodně dávné. Většinu let, které si pamatuju, v zimě sníh vydržel v Praze pár dní a pak roztál. V těch letech se i ze sněhu v Praze stal mýtus a že by bylo možné sáňkovat bez zničení sáněk o asfalt nebo sjíždění trávníku - to už tu dlouho nebylo. Pak ale přišla loňská zima, která předčila veškerá očekávání (kromě odporně dlouhé ladovské zimy tuším v roce 2006). A letos? Prý nás čeká to samé. Úžasné je, jak se do pražských ulic vrací zimní sporty - lidi jezdí do práce na běžkách, na rybnících se bruslí a meze, kopečky a kopce se sjíždějí na saních, klouzácích (alias podprdelnících), na bobech, igelitkách nebo krabicích.

Sníh je krásná věc, když sněží, je takové posvátné ticho...
A kdo viděl našeho Blaka radovat se ze sněhu, poznal nový rozměr radosti. Bohužel je to dost nezachytitelné, proto to musíte vidět na vlastní oči. On se totiž střemhlav vrhá za sněhem a končí poprášen jako medvědí tlapička, a i když už má oči i nozdry plné sněhu a vypadá jako něco mezi sumcem a namrzlou vydrou, zase se vymrští do výšky metru a půl, aby zachytil co nejvíc sněhu, který mu házíte. A vůbec vám nevadí, že to posvátné ticho je občas přerušeno štěkáním, protože jste svědky čisté a upřímné poctě sněhu.

Musím se omluvit staroměstskému vánočnímu stromu z Brd, byla jsem k němu příliš skeptická. Sluší mu to nakonec i s těmi divnými trubicemi, ty z dálky vypadají skutečně jako padající sníh nebo hvězdy. Když ale jdete na Staromák v předvečer svatého Mikuláše, sněží a nikde nepráskají petardy, dojem kalí akorát opilí čerti a andělé (i když i tenhle folklór k tomuto večeru patří), klidně by ty roury mohli vypnout. Pod stromem vám ale dojde výhoda slaměných ozdob - nepotřebují žádný motor, tedy nejsou tak akusticky náročné.
Mikulášská procházka po Karlově mostě pokrytém sněhem a v mírné vánici nemá chybu a její zakončení v bistru u Bruncvíka se svařákem a prskavkami a zpěvem je jedna z nejlepších tradic, co znám. Díky za ní.

Usmějte se, sněží!

Romantická sněhová nadílka ve všední den odpoledne s sebou nese nevšední zažitky. Třeba když zkolabuje veškerá pražská doprava. Je úžasné, kolik lidí se najednou sejde takhle na zastávce tramvaje. A kdo zachová v této chvíli humor, vyhrál. Je pravda, že úsměv na rtech zamrzá. A tak radši sedím v hospodě a čekám, kdy se Evropská uvolní...