Robert Fulghum mi jistě odpustí, když tady publikuju jednu z jeho kouzelných povídek bez jeho svolení.
Jak to taky může být s těmi dárky...
Vždycky jsem chtěl hodiny s kukačkou. Mohutnou barokní německou práci s různými vyřezávanými ornamenty a ptáčkem, který jednou za hodinu vyskočí a vykřikuje existenciální komentář o životě. A tak jsem jedny pořídil. Pro mého nejlepšího kamaráda, který je náhodou mojí ženou a bydlí se mnou ve stejném domě. Víte, ono to chodí tak, že se jí stejně většinou moc nelíbí, co jí dám k vánocům, a obvykle to nakonec skončí u mne, a tak jsem si řekl, že už jí rovnou můžu dávat věci, které chci hlavně já, takže až se mi to pak vrátí, můžu být náležitě vděčný. Ženě se dostane pozornosti a já mám dárek. Já vím, že to je vypočítavost, ale je to realistické a praktické. (A netvařte se tak povzneseně, jako by vás něco takového v životě nemohlo napadnout. Nevymýšlejte si. Už tu nějaký ten pátek chodím a vím svoje.)
No prostě jsem chtěl opravdové starožitné hodiny s kukačkou. Jenže takové stojí balík peněz. A v obchodě měli nadměrnou zásobu nových za sníženou cenu, prostě kauf. A tak jsem jedny koupil. Na krabici byla malinkým písmem dvě sdělení, kterých jsem si nevšiml. Jedno bylo „Vyrobeno v Jižní Koreji“. A to druhé „Výrobek je částečně třeba dát dohromady“.
V krabici jsem objevil pět igelitových pytlíků s nejrůznějšími díly. A bavorskou horskou salaš z umělé hmoty, na které bylo napsáno „pravé umělé dřevo“. Úplný vrchol byla plastiková hlava laně, která vypadala jako maminka kolouška Bambiho. Všechno jsem to sestavil, žádná součástka mi, díky bohu, nezbyla, a pověsil to na zeď. Zatáhl jsem za závaží, rozhýbal kyvadlo a pár kroků couvl. Hodiny příjemně tikaly. Ještě nikdy jsem něco takového nezavršil takhle úspěšně. Vždyť ten krám funguje!
Odbila celá hodina. Dvířka se otevřela. Ptáček se neukázal. Ale z hloubi té dírky se ozvalo chraplavě zastřené „ku-kú, ku-kú, ku-kú“. Trojí zakukání? A to má být všechno? Ručičky hodin ukazovaly poledne.
Zíral jsem do hlubin bavorské salaše z napodobeniny dřeva. Támhle je ten pták. Za pomoci sekáčku na led a čínské jídelní tyčinky jsem se pokoušel ptáka vyšťourat. Zdálo se mi, že je uvolněný. Posunul jsem ručičky na třetí hodinu. Hodiny tikaly a pak odbily. Dveře se rozletěly. Ale pták nikde. Z temné salaše se zezadu ozvalo „ku“, ale už žádné „kú“ – dokonce ani „á“.
Uplatnil jsem zásadu „když se tomu nechce, použijeme násilí“. Uchýlil jsem se ke gumové paličce a ramínku na šaty a ještě jsem s hodinami prudce zatřásl. Posunul jsem čas. Hodiny odbily. Dveře se otevřely. Ticho.
Důkladná prohlídka odhalila tělíčko s pružinou kolem krčku, jak leží na boku. Málokdo zavraždil kukačku z hodin, ale já ano. Úplně jsem si představil vánoce: „Tady máš, drahá, hodiny s kukačkou. Kukačka je mrtvá.“
A taky jsem to tak udělal. Já jí ty hodiny dal. A vyprávěl jsem jí k tomu celý ten příběh. Smála se. Hodiny si nějakou dobu nechala – i s mrtvou kukačkou.
Hodiny i jejich kukačka už jsou z našeho domu dávno pryč. Také mezitím přišlo a odešlo hodně vánočních svátků. Ale celá historka zazní pokaždé, když se v prosinci sejdeme s přáteli. Smějou se. A moje žena se na mne usměje a já se usměju na ni. Připomene mi, že opravdická kukačka v hodinách nebylo to stvoření, co jsem našel uvnitř. Nezapomínám na to.
A co já? Tak já pořád ještě nemám vlastní hodiny s kukačkou. Ale něco mi zůstalo. Vzpomínka na vánoční pozdrav na krabici. Napsali tam „Výrobek je částečně třeba dát dohromady“. Sebrat dohromady to nejlepší, co v nás je, a darovat to. A sejít se dohromady s těmi, které máme rádi, a rozdmýchat radost. Ať jsi kdekoliv, kukačko, hodně štěstí a veselé vánoce.
Robert Fulghum: Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce
Ještě se potěšte milým rozhovorem s autorem Na plovárně (odkaz
zde).
