O slevách a tak

Ráno jsem se vzbudila a hned mi bylo jasné, že dnešní den přinese něco nového, nebo bude minimálně zajímavý. Co jiného by vás taky napadlo, když to nebe, které vidíte z okna za větrem rozkmitanými větvemi, je doslova něčím těhotné. A taky že jo - začal padat sníh. Byla to ale jenom demoverze, která nestihla zažehnout plamínek vánoční nálady. Vcelku okamžitě vločky roztály a celý den pršelo, tedy alespoň po tu dobu, co jsem byla v práci. Turisti počasí taky moc neocenili, zmokli jsme durchundurch a těžko hledat na toto počasí nějaké lepší vybavení než prostě zůstat doma. Od té doby čtu na internetu, jak sníh zasypal Česko, jak stojí dálnice a sněžení komplikuje dopravu. A v Praze zase nic.
S vidinou volného odpoledne jsem s chutí nastoupila do wi-fi tramvaje, krásné a pohodlné "kotastry" a těšila se, že si koupím po celém dni něco k snědku.
Přemýšlejíc o tom, co jsem právě četla v knize Mariusze Szczygiela Udělej si ráj v kapitole o parašutistech a atentátu na Heydricha aneb jak je těžké být pro Čechy hrdinou - vstoupila jsem do supermarketu. Vždycky se snažím všechno co nejrychleji naházet do košíku a vypadnout odtamtud, aby mě z toho vánočního nákupního šílenství netrefil šlak.
"... Ale to si nejdřív musíte ten Blesk koupit, pane!" zněla mile, ale rázně odpověď na otázku, kterou jsem neslyšela. Starší pán stál v oddělení pečiva bezradně a zklamaně, protože si přišel pro avizovanou čepici zadarmo. Pršet už dávno přestalo, tak to asi nebyla akutní nouze, která ho pro pokrývku hlavy přivedla. Že by to byl jeden z dědů, kteří ve volném čase objíždějí všechny slevové akce? Možná měla čepice pod stromečkem potěšit jeho vnuka či pravnuka.
A zatímco nám všem nakupujícím přála Billa šťastné a cenově výhodné nejkrásnější svátky roku, já jsem rychle sázela do košíku potřebné věci, cena necena, hlavně rychle. Procházejíc oddělení konzerv už asi potřetí, když jsem zoufale hledala rajský protlak, zaslechla jsem: "Samozřejmě, taková akce probíhá, ale u pokladny musíte předložit ten kupon z Blesku." Zase ten samý pán, stále prázdný košík v ruce, jen jiný člen personálu. Rozložitý muž ve středním věku, od pohledu dobrák. Nemohl se pána zbavit, vlastně to vypadalo, že ani nechtěl. Vysvětloval mu všechno pořád dokola a ještě dlouho, i když jsem se vracela pro sýr a pak pro kefír. To už ale stáli u oddělení cukrů. Tam setrvali ještě dlouho a mně se tolik zalíbila ta scéna, že jsem kolem prošla ještě několikrát. Vtom jsem spatřila nápis "zlevněné zboží" a rázem se ve mně probudila pravá Češka. Můžu mít něco LEVNĚJŠÍ! Ovlivněna knihou o české povaze s chutí házím do košíku cosi, čehož jméno je z větší části překryto nálepkou -50 %, přesto lze přečíst nápis "Švejk".
Všechno nějak podezřele pasuje dohromady.
Ten pán bez čepice a s prázdným košíkem stojí patrně ještě teď u oddělení cukrů a kroutí hlavou, místo toho, aby si koupil Blesk s přílohou, kde najde onen kupón, slevový voucher nebo jak se podobným vábničkám na Čechy říká, a já sedím u počítače, v žaludku neidentifikovatelnou hmotu Švejkova salátu (na jehož víčku stojí "KVALITA BEZ KOMPROMISŮ") a dochází mi, že pro Čechy je hrdinstvím toto: hlavně koupit vše co nejlevněji, pokud možno zadarmo.
Stydím se.
V tomhle příběhu ale vystupuje člověk, který je hrdinou pro mě. Je to onen prodavač, který s trpělivostí profesora Parkhilla jedná s pánem, jehož už i já bych poslala do oněch míst.
Obdivuji prodavače, obzvlášť před Vánoci.

Paleta barev Prahy

Všimli jste si, jak je Praha červená? Taky trochu zelená, to je pravda, kupole a věže jsou nepřehlédnutelné, ale i ty bývaly dřív do červena - koroze obarvila jejich měď do současné barvy. Ptal se mě jeden turista, proč jsou špičky všech věží a významných budov zlaté. Nedokázala jsem mu odpovědět, ale tipuju, že je to symbol koruny nebo taky připomínka Zlaté Prahy, kdy za Karla IV. byly věže baziliky svatého Jiří na Hradě pokryty zlatem. V Čechách je taky možné, že zlato je na střechách proto, že ho těžko může někdo ukrást. Konečně stejně je to i s tou mědí.
Praha se nám během jara zazelenala a z odkvétajících stromů sněží bílé kvítky. V dnešních dnech jsou plochy veřejné zeleně zkrášleny taky fialovými bochany ze šeříků a vůbec - všechny barvy malířovy palety tu najdete.
Ačkoliv uliční cedule jsou červené, názvy hlásají barvy různé. Jedna z nich ale referuje zároveň o barvě sebe sama. Ulice Červená je adresou Staronové synagogy a vysvětlení názvu je několikeré. V této uzounké a krátké uličce bývaly načerveno natřené řeznické krámy (vida, červená řeznictví nejsou fenoménem dneška, aby maso líp vypadalo, dřív asi taky byla šunka zahnědlá, třeba i nazelenalá). Ulice se dřív dokonce jmenovala Řeznická. Zcela jiné vysvětlení vychází z historie. V roce 1389 proběhl v pražském ghettu nejhorší pogrom do druhé světové války. Bylo to o Velikonocích, kdy rozlícení křesťané vtrhli do ghetta a zuřivě zabíjeli muže a ženy a jejich děti pak pokřtili a vychovávali v pravé víře. Krvavý masakr (akr masa - zase ti řezníci) si vyžádal na tři tisíce obětí a na jeho výročí se dodnes čte ve Staronové elegie Všechna ta neštěstí od přímého účastníka pogromu, Avigdora Kary. Po pogromu zůstaly na zdech ulice i synagogy dlouhá léta skvrny od krve, aby se na něj nezapomnělo. Proč v dnešní době všechny stopy po neštěstí raději zahladíme, aby se raději zapomnělo? Rádi máme růžové brýle.
Ulice Růžová na Novém Městě nám je nemá nasadit, naopak je to pád do reality - název alespoň připomíná rozlehlou zahradu plnou růžových keřů, která se rozprostírala kolem kostela svatého Jindřicha (malý kousek tam z ní zbyl). Dnešní ulice je vcelku obyčejná, až šedivá.
Po pražských ceších se zachovaly názvy názvy ulic Zlatá a Stříbrná na Starém Městě, připomínají řemeslníky v oboru drahých kovů. Stejnou motivaci má i Zlatá ulička u Daliborky na Hradě. Bydleli tu zlatníci, aby nemuseli platit vysoké daně staroměstské radnici (je úžasný, jak jsme se nezměnili). Romantická pověst o alchymistech z doby Rudolfa II. je nicméně populárnější vysvětlení názvu.
V Praze je i ulice Modrá, je to ve Stodůlkách a název byl vybrán na návrh místních obyvatel podle převládající barvy fasád domů. Podobný motiv vedl i k názvu ulice Bílé v Dejvicích, tam už ale není přesně jasné, co dávalo ulici natolik prosvětlující ráz, jestli dlažba, domy nebo jen dostatek světla. Jeho nedostatek a charakter ulice vedl i k názvu ulice Černé na Novém Městě.
Nedaleko Bílé je i ulice Zelená, jejíž motivace je podobná - podle jejího rázu - uprostřed totiž býval pruh zeleně. Taky proč se jedna ulice ve Slivenci jmenuje Tyrkysová, je vcelku prozaické. Když se vesnice připojila k Praze, byly přejmenovány ulice tak, aby se neduplikovaly názvy. V okolí můžete projít i ulicí Opálovou, Rubínovou nebo Smaragdovou, ale s drahokamy ani jejich barvami to nemá nic společného.
O ulici Duhová, která je v Michli, Pražský uličník (Lašťovka, Ledvinka a kol., 1998) mlčí. Můžeme si to ale zkusit domyslet. Možná tu začíná či končí duha, stojí tam pestrobarevné domy, nebo že by tam byla extrémní koncentrace čtyřprocentní menšiny? :-)
Patrně z důvodu četných negativních konotací barvy žluté žádná ulice v Praze toto jméno nenese. Podobně tomu bude asi u barev šedivé a hnědé, byť právě tyhle barvy by na některé ulice seděly velice přiléhavě.

 Lennonova zeď hýří všemi barvami duhy a začíná už taky kvést, když je to jaro.

Hlavně že veselé

Dnes máme 6. ledna, tedy Tři krále, a v neděli oficiálně podle církve končí období Vánoc (zato v juliánském kalendáři je teprve 24. prosince - tak mi někdo povězte, jestli se to počítá, že mi barborka rozkvetla až dnes). Začíná taky tát sníh a už se objevuje ta hnusná neromantická břečka. Je tedy čas zhodnotit uplynulé svátky.
Vánoce nakonec byly bílé, ne že ne - romantika jako řemen, když navečer začne padat sníh a vy venku prskáte se sněhulákem prskavky a zpíváte koledy a můžete si vykroutit krk, jestli neuvidíte Ježíška.
Kdyby náhodou vyšla kateřinská pranostika, s Kofolou by bylo vše v pořádku, protože ta kvůli svému vánočnímu reklamnímu sloganu "S Kofolou budou bílé Vánoce, i kdyby se nechumelilo" změnila barvu PET lahve. Nejen flašky, i prasátko, které můžete vyhrát v soutěži s Kofolou, je bílé. Takové násilné měnění tradic se mi nelíbí. My jsme na Štědrý den viděli prasátko zlaté, viď, Dádo!
Jestli byly Vánoce "Zdravé a veselé", jak nám přál Country life, to si musí každý zpytovat sám. A co Vánoce "Chytré a veselé" s chytrou kartou outů, "Zlaté Vánoce" s Nescafé Gold nebo vpravdě dobré, "God Jul", jak nám popřála IKEA svým mateřským jazykem? Doufám, že alespoň jeden přívlastek na své Vánoce napasujete, nikomu bych ale nepřála Vánoce ve stylu hiphopového obchodu krutyhadry.cz, "Krutý a veselý" je snad neměl nikdo. Navíc před a měli napsat čárku :-).
Ať byly vaše Vánoce jakékoliv, doufám, že jste si je užili.
Já teda jo. V širokém kruhu rodinném je vždycky o zábavu postaráno, a tak se mi nepodařilo napsat kloudné slovo sem. Věřte ale, že jsem na vás, věrné čtenáře tohoto blogu myslela.
O Vánocích není tolik důležitá zábava jako kouzlo, a o to postaráno bylo taky. Tak to totiž je, když je slavíte s dítětem, tedy nikoli s naivním, leč s tím nejopravdovějším stvořením.
Vyskytují se jisté dohady o tom, že Ježíšek neexistuje. A to bychom si měli vysvětlit. Rodiče mi vždycky říkali, že dárky nosí Ježíšek, a co řeknou rodiče, to přece platí. Navíc Ježíšek o Vánocích přijde, aby nás obohatil, což se sice skrze dárky daří, ale obohatit lze i jinak, a v tom vězí ten pravý Ježíšek. Ježíšek přináší lásku a radost, což bychom měli brát vážně, tu rozdává on, my strkáme pod stromek ty dárky. Nebo si musíme přehodnotit význam slova dárek, jestli totiž musí mít nutně atribut zabalenosti. Zní to trochu pateticky, ale je to tak. V Americe mají taky dva Santy. Jeden, ten bílý, postává v obchoďácích a rozdává drahé dárky. Druhý, ten černý, Uncle Santa Claus, vyhrává na ulicích na ságo, zpívá a tančí a rozdává lidem radost. Tak doufám, že už je to jasné a že si teď zpětně můžete říct, že u vás na Vánoce Ježíšek byl.

Šupina pod štědrovečerním talířem mi zaručí finance, olovo předpovědělo horoucí srdce a ten diplom jsem v tom odlitku viděla taky. Jenomže to není jen tak. Pro to se taky musí něco udělat. A tak se teď odmlčím a odebéřu se do klidu svého modrého pokojíčku, abych načerpala co nejvíc informací a mohla je použít v pravý čas na pravém místě před tou pravou (někdy i levou) komisí.
Užívejte si zatím krás ledna a v únoru zase začnu psát, protože o Praze a o Vánocích a o podobném i nepodobném je co psát přes celý rok.

Jedna tříkrálová pusa od toho černého vzadu

Ať je jedenáctka šťastná!

Přeji vám, aby rok 2011 přinesl to, co Praze přináší Karlův most - spolehlivost, pevnost, odolnost i mystérium. Důležitý je taky nadhled, který máte shlédnutím z Petřínské rozhledny, a pokora, kterou cítíte v chrámu sv. Mikuláše. Láskou jsou prodchnuty petřínské sady a zdraví - to nějak na té fotce najít nemůžu, tak si ho tam nějak přimyslete a hlavně si ho hýčkejte. Nejvíc ze všeho se ale radujte jako tihle rackové na Vltavě, stejně jako oni je potřeba někdy smíchy řvát.