Podzimní energetická pecka

První předzvěstí Vánoc jsou pro mě kaštany. Když otevíráte slupku a vyloupne se hnědý bobek, je to jako rozbalovat dárek pod stromečkem. Ve chvíli, kdy vyloupnete první, vykouzlí se vám na rtech široký úsměv. A chcete další a další, hlavně aby tohle blaho nikdo neskončilo, takové poklady! Každý kaštan je jiný, jinak pruhovaný, jinak tvarovaný, jinak krásný. Podzimní nadílka zadarmo.

Lesklí, ještě trochu pomačkaní, ale připraveni splnit svůj životní úkol: zkrabatět a seschnout. Mám tip na to, jak dát kaštanům možnost využít svého potenciálu naplno.

Vezmete-li si do dlaně kaštan, vlije se vám do žil nová síla. Nevěříte? Tady je návod, bude se hodit zvlášť teď, v době podzimních plískanic.

Projděte se nejbližším, nejmilejším nebo nejhezčím parkem a vyberte si ten správný kaštan, správně jírovec maďal. Chvíli se brouzdejte v listí, které pod sebe shodil, a poslouchejte, jak krásně to šustí. Posbírejte několik hnědých koulí (pozor na ty měkké), ne víc jak tři do každé ruky, a pokračujte v procházce, mnouce valouny v rukou. A užijte si to. 

A to je celý. Jeden ze způsobů, jak si užít tohle nepopulární roční období. Ještě doporučuju se po procházce převlíct do suchého a zalézt do tepla třeba s pěknou knihou. Nejlíp se totiž čte usíná, když déšť bubnuje do okna.

A co s kaštany? Můžou být třeba podzimními hosty kapes vašeho kabátu. Odvar ze slupek a z kůry prý pomáhá proti křečovým žilám. Takže abyste zároveň ulevili svým nohám, nejlepší je povýšit je nad své srdce, ať se trochu odkrví. A z kaštanů si udělejte pár pěkných zvířátek. 

O slevách a tak

Ráno jsem se vzbudila a hned mi bylo jasné, že dnešní den přinese něco nového, nebo bude minimálně zajímavý. Co jiného by vás taky napadlo, když to nebe, které vidíte z okna za větrem rozkmitanými větvemi, je doslova něčím těhotné. A taky že jo - začal padat sníh. Byla to ale jenom demoverze, která nestihla zažehnout plamínek vánoční nálady. Vcelku okamžitě vločky roztály a celý den pršelo, tedy alespoň po tu dobu, co jsem byla v práci. Turisti počasí taky moc neocenili, zmokli jsme durchundurch a těžko hledat na toto počasí nějaké lepší vybavení než prostě zůstat doma. Od té doby čtu na internetu, jak sníh zasypal Česko, jak stojí dálnice a sněžení komplikuje dopravu. A v Praze zase nic.
S vidinou volného odpoledne jsem s chutí nastoupila do wi-fi tramvaje, krásné a pohodlné "kotastry" a těšila se, že si koupím po celém dni něco k snědku.
Přemýšlejíc o tom, co jsem právě četla v knize Mariusze Szczygiela Udělej si ráj v kapitole o parašutistech a atentátu na Heydricha aneb jak je těžké být pro Čechy hrdinou - vstoupila jsem do supermarketu. Vždycky se snažím všechno co nejrychleji naházet do košíku a vypadnout odtamtud, aby mě z toho vánočního nákupního šílenství netrefil šlak.
"... Ale to si nejdřív musíte ten Blesk koupit, pane!" zněla mile, ale rázně odpověď na otázku, kterou jsem neslyšela. Starší pán stál v oddělení pečiva bezradně a zklamaně, protože si přišel pro avizovanou čepici zadarmo. Pršet už dávno přestalo, tak to asi nebyla akutní nouze, která ho pro pokrývku hlavy přivedla. Že by to byl jeden z dědů, kteří ve volném čase objíždějí všechny slevové akce? Možná měla čepice pod stromečkem potěšit jeho vnuka či pravnuka.
A zatímco nám všem nakupujícím přála Billa šťastné a cenově výhodné nejkrásnější svátky roku, já jsem rychle sázela do košíku potřebné věci, cena necena, hlavně rychle. Procházejíc oddělení konzerv už asi potřetí, když jsem zoufale hledala rajský protlak, zaslechla jsem: "Samozřejmě, taková akce probíhá, ale u pokladny musíte předložit ten kupon z Blesku." Zase ten samý pán, stále prázdný košík v ruce, jen jiný člen personálu. Rozložitý muž ve středním věku, od pohledu dobrák. Nemohl se pána zbavit, vlastně to vypadalo, že ani nechtěl. Vysvětloval mu všechno pořád dokola a ještě dlouho, i když jsem se vracela pro sýr a pak pro kefír. To už ale stáli u oddělení cukrů. Tam setrvali ještě dlouho a mně se tolik zalíbila ta scéna, že jsem kolem prošla ještě několikrát. Vtom jsem spatřila nápis "zlevněné zboží" a rázem se ve mně probudila pravá Češka. Můžu mít něco LEVNĚJŠÍ! Ovlivněna knihou o české povaze s chutí házím do košíku cosi, čehož jméno je z větší části překryto nálepkou -50 %, přesto lze přečíst nápis "Švejk".
Všechno nějak podezřele pasuje dohromady.
Ten pán bez čepice a s prázdným košíkem stojí patrně ještě teď u oddělení cukrů a kroutí hlavou, místo toho, aby si koupil Blesk s přílohou, kde najde onen kupón, slevový voucher nebo jak se podobným vábničkám na Čechy říká, a já sedím u počítače, v žaludku neidentifikovatelnou hmotu Švejkova salátu (na jehož víčku stojí "KVALITA BEZ KOMPROMISŮ") a dochází mi, že pro Čechy je hrdinstvím toto: hlavně koupit vše co nejlevněji, pokud možno zadarmo.
Stydím se.
V tomhle příběhu ale vystupuje člověk, který je hrdinou pro mě. Je to onen prodavač, který s trpělivostí profesora Parkhilla jedná s pánem, jehož už i já bych poslala do oněch míst.
Obdivuji prodavače, obzvlášť před Vánoci.

Paleta barev Prahy

Všimli jste si, jak je Praha červená? Taky trochu zelená, to je pravda, kupole a věže jsou nepřehlédnutelné, ale i ty bývaly dřív do červena - koroze obarvila jejich měď do současné barvy. Ptal se mě jeden turista, proč jsou špičky všech věží a významných budov zlaté. Nedokázala jsem mu odpovědět, ale tipuju, že je to symbol koruny nebo taky připomínka Zlaté Prahy, kdy za Karla IV. byly věže baziliky svatého Jiří na Hradě pokryty zlatem. V Čechách je taky možné, že zlato je na střechách proto, že ho těžko může někdo ukrást. Konečně stejně je to i s tou mědí.
Praha se nám během jara zazelenala a z odkvétajících stromů sněží bílé kvítky. V dnešních dnech jsou plochy veřejné zeleně zkrášleny taky fialovými bochany ze šeříků a vůbec - všechny barvy malířovy palety tu najdete.
Ačkoliv uliční cedule jsou červené, názvy hlásají barvy různé. Jedna z nich ale referuje zároveň o barvě sebe sama. Ulice Červená je adresou Staronové synagogy a vysvětlení názvu je několikeré. V této uzounké a krátké uličce bývaly načerveno natřené řeznické krámy (vida, červená řeznictví nejsou fenoménem dneška, aby maso líp vypadalo, dřív asi taky byla šunka zahnědlá, třeba i nazelenalá). Ulice se dřív dokonce jmenovala Řeznická. Zcela jiné vysvětlení vychází z historie. V roce 1389 proběhl v pražském ghettu nejhorší pogrom do druhé světové války. Bylo to o Velikonocích, kdy rozlícení křesťané vtrhli do ghetta a zuřivě zabíjeli muže a ženy a jejich děti pak pokřtili a vychovávali v pravé víře. Krvavý masakr (akr masa - zase ti řezníci) si vyžádal na tři tisíce obětí a na jeho výročí se dodnes čte ve Staronové elegie Všechna ta neštěstí od přímého účastníka pogromu, Avigdora Kary. Po pogromu zůstaly na zdech ulice i synagogy dlouhá léta skvrny od krve, aby se na něj nezapomnělo. Proč v dnešní době všechny stopy po neštěstí raději zahladíme, aby se raději zapomnělo? Rádi máme růžové brýle.
Ulice Růžová na Novém Městě nám je nemá nasadit, naopak je to pád do reality - název alespoň připomíná rozlehlou zahradu plnou růžových keřů, která se rozprostírala kolem kostela svatého Jindřicha (malý kousek tam z ní zbyl). Dnešní ulice je vcelku obyčejná, až šedivá.
Po pražských ceších se zachovaly názvy názvy ulic Zlatá a Stříbrná na Starém Městě, připomínají řemeslníky v oboru drahých kovů. Stejnou motivaci má i Zlatá ulička u Daliborky na Hradě. Bydleli tu zlatníci, aby nemuseli platit vysoké daně staroměstské radnici (je úžasný, jak jsme se nezměnili). Romantická pověst o alchymistech z doby Rudolfa II. je nicméně populárnější vysvětlení názvu.
V Praze je i ulice Modrá, je to ve Stodůlkách a název byl vybrán na návrh místních obyvatel podle převládající barvy fasád domů. Podobný motiv vedl i k názvu ulice Bílé v Dejvicích, tam už ale není přesně jasné, co dávalo ulici natolik prosvětlující ráz, jestli dlažba, domy nebo jen dostatek světla. Jeho nedostatek a charakter ulice vedl i k názvu ulice Černé na Novém Městě.
Nedaleko Bílé je i ulice Zelená, jejíž motivace je podobná - podle jejího rázu - uprostřed totiž býval pruh zeleně. Taky proč se jedna ulice ve Slivenci jmenuje Tyrkysová, je vcelku prozaické. Když se vesnice připojila k Praze, byly přejmenovány ulice tak, aby se neduplikovaly názvy. V okolí můžete projít i ulicí Opálovou, Rubínovou nebo Smaragdovou, ale s drahokamy ani jejich barvami to nemá nic společného.
O ulici Duhová, která je v Michli, Pražský uličník (Lašťovka, Ledvinka a kol., 1998) mlčí. Můžeme si to ale zkusit domyslet. Možná tu začíná či končí duha, stojí tam pestrobarevné domy, nebo že by tam byla extrémní koncentrace čtyřprocentní menšiny? :-)
Patrně z důvodu četných negativních konotací barvy žluté žádná ulice v Praze toto jméno nenese. Podobně tomu bude asi u barev šedivé a hnědé, byť právě tyhle barvy by na některé ulice seděly velice přiléhavě.

 Lennonova zeď hýří všemi barvami duhy a začíná už taky kvést, když je to jaro.