Naši zemi zasypal sníh, nebo spíš - přikryla ji bílá peřina a my jsme dostali sněhovou nadílku. Takové krásné pozitivní konotace má tahle situace, kdy i pražské centrum je pod sněhem, kdy kolabuje doprava na všech frontách. Když jde o sníh, máme tendenci to poněkud zlehčovat, raději se pousmát. Proč? Sníh má bílou barvu, proto když je vše pod sněhem, je všude více světla, což je v době krátkých dní potřeba. A ačkoli s Betlémem a místem narození Ježíše nemá sníh nic společného, spojujeme si ho s Vánocemi a Vánoce ztělesňují to dobré v nás. Další pozitivum. Ignát Herrmann ve svých fejetonech o Praze 60. a 70. let 19. století vzpomíná na to, že v zimě se i přes Staroměstské náměstí proháněly sáně s rolničkami... Mám pocit, že i tenhle dávný mýtus se v člověku probudí, když začne sněžit - jen ať sněží, abychom slyšeli ty rolničky.
Pamatuju si, že když jsem byla dítě, v Praze sněhu bývalo víc. Dokonce tak, že jsme jezdili na sáňkách po silnicích. Tyhle vpomínky jsou ale hooodně dávné. Většinu let, které si pamatuju, v zimě sníh vydržel v Praze pár dní a pak roztál. V těch letech se i ze sněhu v Praze stal mýtus a že by bylo možné sáňkovat bez zničení sáněk o asfalt nebo sjíždění trávníku - to už tu dlouho nebylo. Pak ale přišla loňská zima, která předčila veškerá očekávání (kromě odporně dlouhé ladovské zimy tuším v roce 2006). A letos? Prý nás čeká to samé. Úžasné je, jak se do pražských ulic vrací zimní sporty - lidi jezdí do práce na běžkách, na rybnících se bruslí a meze, kopečky a kopce se sjíždějí na saních, klouzácích (alias podprdelnících), na bobech, igelitkách nebo krabicích.
Sníh je krásná věc, když sněží, je takové posvátné ticho...
A kdo viděl našeho Blaka radovat se ze sněhu, poznal nový rozměr radosti. Bohužel je to dost nezachytitelné, proto to musíte vidět na vlastní oči. On se totiž střemhlav vrhá za sněhem a končí poprášen jako medvědí tlapička, a i když už má oči i nozdry plné sněhu a vypadá jako něco mezi sumcem a namrzlou vydrou, zase se vymrští do výšky metru a půl, aby zachytil co nejvíc sněhu, který mu házíte. A vůbec vám nevadí, že to posvátné ticho je občas přerušeno štěkáním, protože jste svědky čisté a upřímné poctě sněhu.
Musím se omluvit staroměstskému vánočnímu stromu z Brd, byla jsem k němu příliš skeptická. Sluší mu to nakonec i s těmi divnými trubicemi, ty z dálky vypadají skutečně jako padající sníh nebo hvězdy. Když ale jdete na Staromák v předvečer svatého Mikuláše, sněží a nikde nepráskají petardy, dojem kalí akorát opilí čerti a andělé (i když i tenhle folklór k tomuto večeru patří), klidně by ty roury mohli vypnout. Pod stromem vám ale dojde výhoda slaměných ozdob - nepotřebují žádný motor, tedy nejsou tak akusticky náročné.
Mikulášská procházka po Karlově mostě pokrytém sněhem a v mírné vánici nemá chybu a její zakončení v bistru u Bruncvíka se svařákem a prskavkami a zpěvem je jedna z nejlepších tradic, co znám. Díky za ní.
